Búnaðarrit - 01.01.1962, Síða 147
SKYRSLUJK STARFSMANNA
143
1957 og 1959 áttu allir bændur í Kirkjubólslireppi fleiri
dilka en þeir liöfðu fé á fóðri, og sama gilti um bændur
í Mývatnssveit 1958—1959. I sumum hreppum á enginn
fleiri dilka en liann liafði fé á fóðri, en þó eru víðast
einhverjir, sem það eiga. Lengi frameftir starfsárum fé-
laganna var dilkatalan, pr. 100 kindur á fóðri, venjulega
milli 70—80 dilkar eða mun lægri, svo breytingin er
mikil, og að einhverju leyti félögunum að þakka.
3. og 4. dálkur sýna meðalþunga ánna að haustinu og
vorinu — oftast í apríl. (Margir trassa að vigta). Af þeim
sést að fóðrunin er misjöfn. Yíðast þyngjast þær, en þó
mjög misjafnt, og til er það, að þær standi í stað, eða
svo til, og jafnvel léttist, og bera skýrslurnar það með
sér. Það þarf að breytast.
8. dálkurinn sýnir meðalfallþunga dilkanna í félaginu.
9. og 10. dálkurinn sýna meðalfallþunga á þeim búum,
sem liafa liann mestan og minnstan. Ýmsir leggja mikið
upp úr meðalþunga dilkanna og skoða hann sem mæli-
kvarða á arðsemi fjárbúsins.
Það er á misskilningi byggt, því nauðsynlegt er einnig
að taka tillit til dilkafjöldans, og fjölda fjárins, sem bónd-
inn verður að liafa til viðhalds fjárstofninum (þetta gildir
þó ekki þar sem sauðaeign er). Greinilega sést af skýrsl-
unni, að fallþungi meðaldilksins í félögunum er misjafn,
eða frá 12,4 kg upp í 18,6 kg, og lijá einstaka bændum
innan sama félags þó miklu misjafnari, og misjafnari en
menn almennt ætla. Þegar reiknað er bver meðalþungi
dilka er hjá félagsbeildinni eða einstaka bændum, er
ávallt reiknað með því að líflömb, bæði þau, sem seld
eru til lífs og þau, sem sett eru á heima, hafi sama væn-
leika og meðal sláturlamb.
Loks eru svo þrír öftustu dálkarnir, er sýna bve mik-
inn dilkakjötsþunga bændur í félaginu liafa fengið að
meðaltali, svo og kjötþunga lijá þeim bændum í félaginu,
sem fengu bann minnstan og mestan, eftir hverja kind,
sem þeir höfðu á fóðri. Er þá þungi dilkakjötsins alls,